Po Maledivách mezi místními

Únor 2020

Historie turismu na Maledivách sahá do 70. let minulého století. Do té doby velmi chudé souostroví bez mezinárodního letiště žilo téměř výhradně z rybolovu, téměř tři dekády po 2. světové válce pak navíc z britské letadlové základny na ostrově Gan na dalekém jihu. Přelomovým se stává rok 1972, kdy krachuje trh s rybami na sousední Šrí Lance, na kterém byla maledivská ekonomika prakticky závislá. Ve stejné době otevírá za pomoci italského investora první resort v zemi, a v ten okamžik je jasné, že ne poslední. Během následujících let se z turismu stává tahoun maledivské ekonomiky, hlavním příjmem zůstává turismus dodnes.

Z maledivských téměř 1200 ostrovů je zhruba 130 obsazeno soukromými resorty. Každý z nich vždy zabírá právě jeden ostrov, nachází se na něm vše, co typický návštěvník ke své dovolené (asi) obvykle potřebuje – několik restaurací s mezinárodní kuchyní, barů, obchodů a potápěčské centrum. Pláže jsou udržované a prakticky ke každému resortu přiléhá korálový útes, na kterém je možné snadno šnorchlovat ze břehu. Kromě ubytovaných zde však bydlí jen personál resortu, nikdo jiný. Je proto očividné, že bublina oddělující resort od skutečných, chudých a konzervativně muslimských Malediv je tlustá a těžko překonatelná.

Rušná metropole uprostřed oceánu

Kdo se letí na Maledivy rekreovat, obvykle hlavní město Male‘ zcela přeskočí a přímo z letiště se do své destinace dostane rychlolodí či hydroplánem. Sám jsem spíše milovníkem bizarních míst než pláží, proto jsem spíše jeden z menší skupiny lidí, komu právě hlavní město Male‘ přijde velmi zajímavé. Celé se nachází na ostrůvku o rozloze 7 km², bydlí zde však více než čtvrtina obyvatel celé země – tedy zhruba 140.000 lidí. Jedná se tedy o jedno z nejhustěji zalidněných měst na světě – a to uprostřed oceánu, kde široko daleko nic není.

Male‘ je přelidněné, ulice jsou plné motorek, tudíž i nepříjemného hluku a smogu. Klasický cestovatel zde mnoho zajímavého nenajde. V centru města najdeme velmi hezkou mešitu z korálového kamene ze 17. století, bohužel zohavenou ošklivou plechovou střechou, která byla postavena pro ochranu choulostivého korálu.

Za návštěvu stojí i nová obří moderní mešita, náměstí Republiky s vládními budovami, já však preferuji procházku po trzích. Hned vedle přístavu se obchoduje s ovocem, betelem a samozřejmě s rybami – především žlutoploutvými tuňáky.

Vyrážíme na menší ostrovy

Cestování do resortu bylo donedávna jediným způsobem, jak se na Maledivy podívat. Teprve po roce 2012 maledivská vláda otevírá a začíná propagovat návštěvu místních, obydlených ostrovů, kde se návštěvníci mohou nejen rekreovat, ale i seznámit s autentickým místním životem. Je samozřejmě jasné, že údržba pláží a kvalita ubytování nebude srovnatelná s resortem, ale zrovna to jsou poslední věci, co mě zajímají. Návštěva obydlených ostrovů je nejen podstatně levnější, ale taktéž zajímavější. Vyrážíme tedy na cestu po třech ostrovech.

Po roce 2012 prošel intenzivním rozvojem především ostrov Maafushi, který se nachází velmi blízko od Male‘, a proto je dnes už velmi rušnou turistickou destinací. Proto raději vyrážíme opačným směrem na atol Severní Ari v naději, že najdeme klidnější místo. To se sice daří, ale při pohledu na mnohá staveniště je jasné, že je otázkou velmi krátké doby, než i na těchto ostrovech bude více turistů než místních.

Jelikož nejsem plážový typ, velkou část trávím právě procházkami po ostrovech. A za čas, co na to mám, se dají prochodit mnohokrát – největší z nich zhruba 600 x 600 metrů.

A moře?

Ostrov Ukulhas se nachází v atolu Severní Ari, ve vlnách nepříliš příjemná cesta rychlou lodí z Male‘ trvá hodinu a půl. Podlouhlý ostrov má ze západu na východ necelý kilometr, ze severu na jih sotva tři sta metrů. Příjemné je, že většina obvodu ostrova je hezká a dobře přístupná pláž.

Během tří dnů zvládám ostrov mnohokrát prochodit, vyzkoušet většinu restaurací i zajet na výlet, konkrétně do resortu Velidhu, který je na fotkách v úvodu příspěvku.

Bystřejšímu oku neuniklo, že je vidět že chatky nejsou v nejlepším stavu. Resort je totiž už několik let zavřený. Když jsem se o něm dozvěděl a podařilo se domluvit loď, která by nás tam dovezla, hned jsem po takové příležitosti skočil. Opuštěný resort mi totiž přijde podstatně zajímavější než fungující. Čímž se dostávám k tomu, že funkční resorty se dají navštívit i pokud tam člověk není ubytovaný. Taková návštěva stojí podle úrovně resortu od 50 do 150 dolarů, nejedná se o levnou záležitost. V ceně je obvykle jen doprava, vstup a možnost využít místní pláž a další zázemí (někdy je součástí i jídlo). Proč si tyto výlety někdo kupuje?

Kromě pláží, restaurací a samozřejmě ikonického pohledu na chatky nad vodou je to jedna věc – alkohol. Maledivy jsou totiž striktně suchá země, import i konzumace alkoholu je zde nelegální. Soukromé resorty (a potapěčské lodě) ale fungují ve zvláštním režimu a mají výjimku. Alkohol je zde sice velmi drahý, ale je dostupný a legální.

Ostrov Feridhoo, nacházející se dvě hodiny cesty místní lodí jihozápadně od Ukulhasu, je zdaleka nejméně rozvinutý. Na celém ostrově jsou dvě restaurace. Servis je neskutečně pomalý a není výjimkou čekat na jídlo dvě hodiny (stejně jako na cokoli v místních penzionu) – je zjevné, že tady místní měli vždy na všechno času dost, a nemíní toto měnit. Pláž pro turisty, kde se dá koupat v plavkách, zabírá jen malou část ostrova – to byla donedávna praxe všude, ale na relativně rozvinutém Ukulhasu už se rozrostly po většině ostrova. Místní se koupou v oblečení, a tyto „místní pláže“ obvykle nejsou moc udržované, ale opět na nich platí, že právě tady člověk vidí autentický místní život.

A co jídlo?

K cestování patří ochutnávání, a v Asii to obvykle obzvláště stojí za to. Z maledivské kuchyně bohužel tak uchvácen nejsem. Co je však vynikající, je maledivská snídaně mashuni – drcený tuňák s cibulí, kokosem, koriandrem, chili a limetkovou šťávou, podává se s chlebovými plackami roshi, někdy navíc s vajíčkem. Lehké a chutné, kdykoli bych si to zopakoval. A doporučuji se na ubytování na snídani domluvit den předem, protože se – jako v mnoha jiných koutech světa může bohužel stát, že hostitel v dobré víře připraví toasty s marmeládou – jako přece oblíbená snídaně bělochů.

Se zbytkem to už tak slavné není. Ačkoli jsme uprostřed oceánu a rybolov je druhá věc po turismu, co Maledivy živí, ryby i mořské plody jsou v restauracích vytahovány z mrazáku, připravovány povětšinou smažením v nedobrém oleji. Naději vkládám do kothu roshi, osmažené trhané placky s masem a zeleninou, které znám ze Šrí Lanky (kde jsou super). Bohužel, i tady trpí utopením v oleji. Škoda.

Závěrem

Jaké mám dojmy z Malediv? Rozporuplné.

Moře je krásné, stejně tak podmořský život (který jsem nezdokumentoval, jelikož pod vodou nefotím). Určitě jedno z těch hezčích, co jsem viděl.

Moře však není při cestování mým primárním zájmem, vlastně je až někde ke konci žebříčku. A velmi malá míra zajímavosti v jiných ohledech znamená, že Maledivy se mezi mé oblíbené destinace nezařadí – což pro mě samozřejmě nebylo žádné překvapení.

Jelikož jsem člověk zvědavý, jsem velmi rád, že jsem se na Maledivy (a to především mimo bublinu resortu) podíval, v následujících letech ale určitě opakovat nebudu – stačilo.

Praktické info

• Vstupní branou na Maledivy je téměř výhradně mezinárodní letiště Velana u Male‘ (MLE), které je ve směru z Evropy velmi dobře obslouženo řadou leteckých společností, např. Qatar Airways, Turkish Airlines, Emirates, Aeroflot či chartery jako Edelweiss. Velmi snadno (i když ne nutně levně) se dá přeletět ze Šrí Lanky. Další mezinárodní letiště najdeme na jižním ostrově Gan (GAN) a na Hanimaadhoo (HAQ) na severu, sem však míří pouze občasné spoje z Indie či ze Šrí Lanky. Není potřeba vízum.
• Doprava mezi ostrovy je různá. Na vzdálenější ostrovy nezbývá než využít přelety, ať už malými vrtulovými letadly či hydroplány, což je obvykle poměrně drahé. Spoje mezi blízkými atoly obsluhují pravidelné linky rychlolodí. Mezi blízkými ostrovy v rámci atolu pak jezdí místní lodě dhoni, které jsou velmi levné, ale nejezdí každý den v týdnu (prakticky nic nejezdí v pátek) a mohou být zrušeny při špatném počasí, proto je vhodné mít připravené záložní plány.
• Úřední měnou je maledivská rufie (1 MVR = cca 1,5 CZK). Minimálně na ostrovech, kde jsou penziony a hotely pro cizince, jsou však zcela běžně akceptovány americké dolary nových sérií, méně často i eura. Hotely a restaurace často přijímají i karty, ale určitě nedoporučuji se na ně spoléhat, protože bankomaty na obydlených ostrovech nejsou (to se však rychle může měnit). Zbylé rufie se dají směnit na letišti či v Male‘ zpět na dolary.
• Při jednání s místními (na lokálních ostrovech) se obrňte trpělivostí – obvykle mají na všechno času dost. Na chudých ostrovech nikdy nebylo třeba nikam spěchat. Že se s majitelem penzionu domluvíte na šnorchlovacím výletu s odjezdem v 9, může běžně znamenat, že se vám ho teprve o půl desáté najít, v deset si uvědomí, že nemá loď, v jedenáct ji sežene, v poledne přijde i kapitán a uvědomí si, že je loď malá a s náhradní lodí se konečně vyjíždí ve dvě odpoledne.
• Všechny aktivity – výlety za šnorchlováním, opuštěné ostrovy, grilovačka na pláži apod. – obvykle zajistí ubytovatelé, žádné agentury tu většinou nejsou. Doporučuji mít vlastní šnorchlovací vybavení, nemusí být k dispozici na půjčení, a když ano, ne vždy v nejlepším stavu.
• Cestovní ruch na obydlených ostrovech v blízké době zažije boom (někde už zažil). Na dvou ze tří, které jsem navštívil, se staví několikapatrové hotely. Doporučuji vyrazit co nejdříve.