Zima v Ladakhu – mrazivý výlet do Himálaje

Prosinec 2019

Ladakh, z velké části sevřený mezi neklidnými hranicemi s Čínou a Pákistánem, je naprosto odlišný od Indie, jakou si běžně představujete, a to jak svou krajinou a podnebím, tak i etnicky a kulturně. Ladačané jsou bezprostředními příbuznými Tibeťanů, stejně tak je tibetštině velmi příbuzná jejich řeč. Ve skutečnosti zde žije i spoustu Tibeťanů, kteří uprchli před persekucí z Číny. Ne nadarmo si Ladakh vysloužil populární přezdívku „Malý Tibet“.

Ladakh jsem poprvé navštívil v létě 2017 „klasickým“ způsobem – absolvováním nádherné dvoudenní cesty z města Manálí, což je možné pouze od června do října – po zbytek roku je silnice pod sněhem. K tomu jsme navíc přidali odbočku do odlehlého údolí Spiti. Úžasný kout světa, o kterém ještě v budoucnu nějaký článek určitě napíšu.

Tentokrát je však vše jinak.

Zcela neklasicky, avšak zcela záměrně volím cestu v zimě. Do Indie mám primárně cestu na svatbu kamaráda, která je naplánována těsně před Vánoci. Ač bych se časem v Indii podíval na jiná místa, kde jsem ještě nebyl, tam můžu jet kdykoli. Splnit si ale jeden z dřívějších cílů, a to vidět Ladakh v zimě, můžu právě teď. Je rozhodnuto.

Vyrážíme do Ladakhu

Do Ladakhu se dostávám tentokrát letecky – jinak to po většinu roku nejde. 12. prosince odlétám z Prahy přes Istanbul do Dillí, kde se pouze přesouvám do vnitrostátní části letiště, a v sedm ráno sedám na hodinový let do Léhu, hlavního města Ladakhu. Let má hodinové zpoždění kvůli chumelenici na letišti. Pevně doufám, že se zpoždění nenatáhne, protože přede jedenáctou dopoledne letiště v Léhu kvůli silným větrům vždy zavírá a lety se ruší. Daří se.

V Léhu čekám šok jak výškový, tak teplotní. Nachází se v nadmořské výšce 3 500 metrů, což není samo o sobě zase tak šíleně moc – v podobných (a i o kus větších) výškách jsem byl opakovaně, ale nikdy ne letecky, prakticky z nuly. A je nemožné odhadnout, jak tato skoková změna na jednotlivce zapůsobí. Zima nakonec není tak hrozná – dnes je zataženo, což drží v údolí teplo. Máme krásných –7 °C, když později během procházky vysvitne silné horské slunce, je to „skoro“ na krátký rukáv. Bude hůř.

První den mám vyhrazen na Léh – kromě toho se tady prostě po letech projít, seznámit se s hostiteli, musím sehnat dopravu (veřejná téměř neexistuje), permity (které jsou třeba do oblastí blíže hraničním zónám) a nakoupit zbytky zimního vybavení. A především se aklimatizovat – přestože na každého působí nadmořská výška jinak, obvykle se doporučuje alespoň dva dny zůstat na místě či v blízkém okolí. Faktem je, že s výjimkou západního směru podél proudu řeky Indus člověk jen stoupá.

Večer se trošku seznamuji s hostiteli. Horní patro domku (s krásným výhledem na celý Léh) pronajímají, v dolním bydlí. Většinu času s nimi trávím tam, protože mají krásně vytopeno. Před příjezdem mě varovali, že pravděpodobně nepoteče voda. Zatím ještě teče, ale proud slábne. Později potkávám domácí, jak obmotávají trubky izolací. Asi už dlouho nevydrží…

Podél Indu a Zanskaru

Jelikož nechci v Léhu trávit dva dny, druhý pohodový den mířím na západ po proudu Indu. Obvyklá trasa tímto směrem vede ke klášterům Alchi a Likir, já chci ale dojet o kus dále – až do Lamayuru. Řidič mě varuje, že to bude dlouhý den, s tím ale počítám. Od kláštera Lamayuru totiž teď čekám nejkrásnější výhledy a doufám, že bude hezky – zasněžené velehory tyčící se za klášterem jsou jeho zásadní ozdobou…

• 

• 

• 

Netrvá dlouho, než dojedeme k soutoku řek Indus a Zanskar. Vzpomínám, když jsme na stejném místě zastavovali před dvěma lety při cestě do Kašmíru, jeli jsme tehdy však přes noc, takže výhledů jsme si užili minimálně. Čas to nahradit.

Ačkoli jsem to neměl v původním plánu, na poslední chvíli jsem vyčetl, že cesta podél Zanskaru je krásná, domlouvám se tedy s řidičem na krátké zajížďce.

Údolí řeky Zanskar je jedna z hůře dostupných částí Ladakhu. Ačkoli je dnes velká část dostupná po silnici, donedávna to tak nebylo a právě v zimě bylo údolí dostupné pouze pěšky po zmrzlé řece. Dnes je právě cesta po zamrzlé řece jedním z populárních treků v Ladakhu.

Do kláštera Lamayuru přijíždíme po poledni a trávím v něm asi hodinu. Je maličký, ale krásný. Velká část ho je zavřená, v jedné místnosti nacházíme mnicha, který nás areálem provede. Musím říct, že pohled na klášter na kopci se zasněženým himálajským hřebenem je jeden z nejhezčích výhledů, co jsem měl tu čest vidět.

• 

• 

• 

• 

• 

Samotná cesta podél Indu a Zanskaru a návštěvy Lamayuru byly mými hlavními cílem, ale byla by škoda se nezastavit u klášterů Alchi a Likir, které jsou prakticky po cestě. Alchi je nejstarším klášterem v Ladahu – je však maličký a podstatně méně fotogenický. Jeho kouzlo však spočívá v starobylém interiéru s nádhernými malbami z 11. – 13. století. Likir je o něco novější, jeho dominantu tvoří velká socha Maitréji, která vzhlíží na zasněžené velehory v pozadí…

• 

• 

Pouštní údolí Nubra

Na dnešní den stěží dospávám. Nejen, že jsou noci mrazivé, ale pravidelně mě budí nervozita i pozitivní vzrušení. Přejíždět autem v zimě z malého města do podstatně odlehlejšího údolí přes pětitisícové sedlo je pro mě něco zcela nového. Ráno vstávám, vylézám na terasu – dobrá zpráva, venku je polojasno. Pokud by chumelilo, může zůstat cesta do Nubry nesjízdná i několik dní. Krátce po osmé hodině vyjíždíme. Velká část cesty do průsmyku Khardung La je zasněžená. Několikrát zastavujeme na hezké výhledy a těsně před průsmykem dvakrát pomáháme tlačit menší auto před námi, které se ve sněhu nemůže rozjet. Jsme ve výšce přes 5 200 metrů nad mořem, venkovní teplota je něco pod -30 °C, do toho fouká, cesta klouže – obdivuju nápad se sem vydat s takovýmto autem.

• 

• 

• 

• 

Průsmyk Khardung La se dlouho chlubil titulem nejvyššího sjízdného průsmyku na světě, což pravděpodobně vycházelo z chybného měření (při mé návštěvě v roce 2017 zde ještě byla cedule o výšce přes 5 600 m n m., teď už tu není). Donedávna titul patřil průsmyku v Andách, v roce 2017 jej však vystřídal průsmyk Umling La taktéž v Ladakhu – se závratnou výškou 5 883 m n. m. Nachází se však v natolik citlivém hraničním pásmu, že je jeho návštěva téměř nemožná i pro Indy, natož pro cizince. Do Khardung La je možné se v létě vydat i na denní výlet z Lehu a sjet dolů na kole – je však třeba mít permit.

Sjezd do údolí je zdlouhavý, ale parádní. Ze zcela bílé krajiny sjíždíme více než 2 000 výškových metrů, až se postupně dostáváme do mohutného suchého údolí Nubra.

• 

• 

• 

Údolí Nubra se rozbíhá do dvou údolí – na severní cestě najdeme klášter Sumur, termální prameny ve vesnici Panamik, dále cesta pokračuje až na úpatí ledovce Siachen do vesničky Warshi, která byla zpřístupněna turistům až před pár lety. Bohužel však nemám dostatek času (a peněz…) na absolvování obou cest, volím tedy tu druhou, západní – přes městečko Diskit, písečné duny u vesnice Hunder až do odlehlé vesnice Turtuk, taktéž donedávna zcela zapovězené.

Písečné duny u Hunderu jsou asi hlavní „atrakcí“ údolí Nubra. Spoustu turistů sem v létě vyjíždí se projet na velbloudech, často na otočku z Léhu. V zimě tady není nikdo. Ani lidé, ani velbloudi, jen zima a ticho. Má to své kouzlo.

Mou konečnou pro dnešní den je vesnice Turtuk, která je ještě o pár hodin neobydlenou pustinou dále. Turtuk je vesnice osídlená Balty, muslimským etnikem žijícím z většiny v Pákistánu. Ten je odsud vzdálen pouhých pár kilometrů, de facto hranici však tvoří masivní horský hřeben,

V Turtuku trávím jeden večer a jedno ráno, kdy vyrážím fotit ještě před východem slunce. Zpětně mě mrzí, že mi času nezbylo více. Turtuk sice není nijak velký, ale má svou atmosféru, od zbytku Ladakhu se velmi liší. Nocleh zde je podstatně krutější než v Léhu – ač jsme v nižší nadmořské výšce, je zde větší zima. Jako topení dostávám velkou plynovou bombu, jejíž plamen hřeje, když si k němu člověk sedne, ale místnost se tím vyhřát nedá. K tomu dostávám kýbl vody uvařený obří elektrickou spirálou – na základní večerní hygienu stačí, ráno je na zbytku vody silná vrstva ledu.

Při pohledu na zamrzlý Turtuk je těžké věřit, že hlavní věc, kterou je v Ladakhu proslulý, je produkce meruněk. Druhou věcí je údajná vyhlídka na vrchol K2 v dálce. Její vrchol však leží téměř 120 km daleko, tak mám jisté pochybnosti – a po krátkém pátrání na internetových fórech se dočítám, že jde s největší pravděpodobností pouze o „marketingový trik“ vesnice. K2 z indického území údajně vůbec vidět není. Na který karákóramský vrcholek z dálky koukám, to se mi však zjistit nepodařilo.

K jezeru Pangong

Z Turtuku vyjíždíme se skupinou tří Indů, ke kterým se přidávám, abych ušetřil za auto. V Turtuku byli už podruhé a strávili zde tentokrát tři dny focením. Další dva dny máme společný program, chceme se podívat k vysokohorskému jezeru Pangong, které leží zhruba ze třetiny v Indii, ze dvou třetin v Číně. Cesta do Tangtse, kde nocujeme před cestou k jezeru, nám zabere asi šest hodin. A jsem rád, že zde nejsem s řidičem sám, protože v některých úsecích je cesta náročná – nezřídka jedeme po kluzkém ledu, překonat polozmrzlý potok, do kterého se opakovaně propadáme, nám trvá asi hodinu.

Večer dojíždíme do Tangtse a ubytováváme se u místních v domku na kraji vesnice. Hostitelům pomáháme s vařením – nic moc jiného než zalézt k rozpáleným kamnům se tu večer nedá. Dnes nocujeme zcela nejvýše, zhruba ve 4 200 metrech, a na teplotě je to noci opravdu znát. Na pokoji mám kamínka, do kterých mi hostitelé před spaním přikládají poslední várku sušeného trusu – hřeje intenzivně, ale velmi krátce. A na tvrdé posteli si zažívám nejhorší noc, kdy se každou chvíli budím. Naštěstí máme v plánu vstávat před šestou – tak, abychom u 30 kilometrů vzdáleného jezera Pangong byli včas na východ slunce.

Nadšení však netrvá dlouho. Když ještě za úplné tmy dojíme snídani, zjistíme, že auto nestartuje.

Čekáme dále, než zjistíme, co se stalo. Přes noc nám mrazem ztuhla nafta v nádrži.

Nezbývá než čekat. A čekání se táhne. Vyrážíme se projít po okolí, ale… smůla. Auto se nám podaří rozjet až ve tři odpoledne. Dnes už jezero Pangong nestihneme – tři Indové, se kterými cestuji, musí dnes večer do Léhu – zítra ráno jim letí letadlo. Já dostávám na výběr – buďto tady zůstanu ještě jeden den, anebo se svezu na otočku do Léhu a zítra sem dojedeme na otočku. Ačkoli druhá varianta znamená více než osm hodin v autě navíc, neváhám – myšlenka druhé neprospané mrazivé noci je až příliš nehezká. Loučíme se tedy s hostiteli, sedáme do auta a vracíme se do Léhu přes další z děsivých průsmyků – Chang La (5 381 m n. m.). Ten přejíždím poprvé a musím říct, že je ještě o kus děsivější než Khardung La – nejen, že zde fouká a chumelí, ale cesta je podstatně užší, strmější a některé úseky dost kloužou. Do Léhu dojíždíme za tmy.

Loučení s Ladakhem

Den před odletem z Ladakhu mám v plánu druhý pokus dojet k jezeru Pangong. Vyjet musím brzo, abych byl brzo zpátky – pokud by v průsmyku Chang La sněžilo, mohl bych uváznout na druhé straně a zmeškat odlet, což by nebylo příjemné, vzhledem k tomu, že následující den musím být na druhé straně Indie na kamarádově svatbě. Toto je má hlavní obava… k jejímuž vyplnění vůbec nedojde, protože plán zkrachuje podstatně dříve, a to bohužel na mém povolení cestovat k jezeru Pangong. Na situaci, že se zdržím, jsem myslel a vyřídil si permit platící o den déle, než jsem potřeboval. Bohužel už jsem nebyl schopen zachytit to, že si řidič, který se mi o permit staral, udělal přesně tolik kopií, které bylo třeba na absolvování cesty bez komplikací… takže kopie došly, a dozvídám se to až ve chvíli, kdy ráno vyjíždíme k prvnímu checkpointu, na kterém jsme otočeni.

Stupidní chyba, kterou si budu do příště pamatovat. Nedá se nic dělat. Jako slabá útěcha mi slouží pak to, že se nad průsmykem stejně nehezky zatahuje, takže není jasné, že by byl dobrý nápad tuto cestu absolvovat. Vracíme se tedy kousek a nechávám si zastavit u kláštera Hemis, kde si dávám dvouhodinovou procházku. Klášter pochází ze 17. století a patří k největším v Ladakhu a každé léto se zde pořádá velký a barevný dvoudenní festival. Zrovna když přijíždím, končí uvnitř ceremonie a z kláštera vychází desítky mnichů – z těch klášterů, co jsem v zimě navštívil, je to tedy zjevně jediný, který žije.

• 

• 

• 

• 

Ve zbytku dne se pak už jen zastavuju ve dvou dalších klášterech – v Thikse, který je sice hezký, ale už jsem zde před pár lety byl (a teď je téměř celý zavřený) a ve Spituku, z kterého je hezký výhled na letiště a na Léh.

• 

• 

Na hlavním bazaru pak ještě nakoupím pár dárků, zajdu na poslední večeři k hostitelské rodině a ráno hurá přes Dillí do vyhřátého subtropického Gudžarátu…

Závěrem

Jaké to bylo?

Ladakh je krásný v létě i v zimě. Tato cesta byla parádní, přes přípravu, o kterou jsem se snažil, mě mrzí podcenění několika věcí, především vzdálenosti do Turtuku (kvůli které zbylo málo času) a neúspěch s jezerem Pangong, které jsme měli téměř na dosah ruky.

Hned po odletu z Ladakhu jsem si říkal, že se sem ještě vrátím. Ladakh je rozlehlý a i po dvou návštěvách jsem toho viděl minimum. Pravděpodobně už ale ne v zimě, protože cestování je komplikované a… zima je až příliš krutá.

S několikaměsíčním odstupem jsem však zase začal o zimě uvažovat, ať už v Ladakhu, nebo o něco málo jižněji v sousedním Himáčalu. Zimní Himálaj je sice na cestování náročný, ale stojí za to a já věřím, že to znova časem zvládnu i v té zimě…

Praktické tipy

• V létě se dá (a stojí to za to!) do Ladakhu dostat po zemi buďto z jihu (z Manálí) či ze západu (ze Šrínagaru), což rozhodně doporučuji pro ty, kteří mají čas – bez zastávek, které samozřejmě stojí za to, cesta z Dillí trvá zhruba tři dny. Po většinu roku je však Léh přístupný pouze letecky.
• Pozemní příjezd má výhodu postupné aklimatizace, při příletu je vhodné zůstat nějakou dobu na místě bez jakýchkoli náročných aktivit. V zimě je pak vhodné přijet do Léhu nejméně celý den před odletem do Dillí, protože vysoké průsmyky v okolí Léhu mohou náhled zapadnout sněhem a může den trvat, než armáda sníh odklidí.
• Všude severně (Nubra), východně (Pangong Tso) a jihovýchodně (Tso Moriri, Hanle) od Léhu je třeba mít vyřízený Inner Line Permit. Ten se vydává alespoň pro dvě osoby. Pokud člověk cestuje sám, obzvláště v zimě může být těžké sehnat cizince s pasem, který by se na ten permit nechal napsat. Permity stojí kolem 800 rupií na osobu (dle přesného výčtu míst).
• Zimní cestování v Ladakhu je poměrně drahé, rozhodně dražší než v létě. Ceny ubytování jsou vyšší (méně konkurence, vyšší náklady ubytovatele za topení), nefunguje veřejná doprava a je třeba najímat auta, která stojí cca 5.000 rupií denně (ceny jsou regulovány, prakticky se může dařit je usmlouvat níže).
• Spoustu lidí, především těch, co podnikají v cestovním ruchu, v zimě z Ladakhu odjíždějí. Proto je zavřená drtivá většina hotelů, restaurací a výletních agentur. V bydlení a stravě je člověk z velké části odkázán na homestaye (což není ke škodě, naopak).
• V zimě se velmi hodí mít vlastní spacák, málokde se rozumně topí i přes noc. Všude jsou k dispozici těžké deky, které sice teplo udrží, ale trvá velmi dlouho, než si je člověk vyhřeje. Dobře izolující spacák velmi pomůže.
• Také se hodí powerbank (možná i více) – mráz ždímá všechny baterky, navíc ne všude je k dispozici elektrika. V noci se vypíná prakticky všude, i v Léhu.
• Je běžné cestovat s minimálním výzkumem předem, zjišťováním a rozhodováním všeho až na místě. V Ladakhu v tom během letní sezóny není zásadní problém, v zimě se ale doporučuji důsledně připravit – nejsou dostupná všechna místa, nejsou sjízdné všechny silnice (a ty, co jsou, ne nutně pro všechna auta), ne všude se dá sehnat ubytování. Mobilní internet povětšinou nefunguje – v Ladakhu fungují pouze indické SIM karty s paušálem, snadno dostupné dobíjecí SIMky nefungují, wifi je k dispozici velmi omezeně, celý Léh je napojený na dvě přípojky a připojení není příliš stabilní.