Pokud bych se měl chlubit počtem navštívených zemí, je to do začátku roku 2020 78 států s plnou autonomií – 36 z toho v Evropě, 28 v Asii, 4 v Africe, 2 v Austrálii či Oceánii, 7 v severní a střední Americe a jeden v jižní.
Neberu to však jako zásadní měřítko „zcestovalosti“ a dávno se nesnažím tento počet za každou cenu zvyšovat. Ačkoli se vždy rád podívám na nová místa, čím více cestuji, tím raději se vracím na ta, která dobře znám a umím ocenit. Mezi země, které jsem si oblíbil nejvíce a kam se plánuji nadále vracet, patří Japonsko (více než 30 návštěv), Čína (více než dva roky života), Malajsie, Indonésie či Thajsko.
Ze států, kam jsem se zatím podíval jen jednou, ale zaujaly mě natolik, že bych v budoucnu určitě rád znovu, mohu vyjmenovat Kolumbii, Libanon, Island, Kyrgyzstán, Mongolsko, Írán, Rusko nebo Kanadu.
Země, kam už se pravděpodobně nepodívám, jsou Kuvajt, Kuba, Gambie, Maledivy či Barbados. Neznamená to nutně, že by se mi tam vysloveně nelíbilo (nebo že bych jejich návštěvy dokonce litoval!) – ale jedna návštěva bohatě stačila a nedokážu si představit, co bych tam znovu dělal.
Co bych v budoucnu rád navštívil a viděl dále?
Karakoram Highway – tuto úžasnou horskou silnici už jsem měl jednou na dosah ruky, bohužel v době, kdy jsem neměl možnost získat pákistánské vízum. V poslední době je návštěva ztížena komplikovanou politickou situací v Ujgursku. Snad se to časem zlepší a stihnu to, než z krásné oblasti Čína udělá sterilní dálniční koridor…
Souostroví Izu, Ógasawara a Amami – Japonsko zcela jiné, než si ho představujete: od mangrovů a bílých pláží až po divoké sopečné ostrovy, kde plynové masky představují povinnou výbavu…
Etiopie – třebaže její hlavní město jsem měl tu čest navštívit čtyřikrát, dále jsem se nedostal, což mě mrzí. Danakilská proláklina či Simienské hory patří mezi mé dlouhodobé sny, Etiopie toho samozřejmě nabízí mnohem více.
Indie – snadno dostupná místa jako Tádž Mahal či Džajpur mě zatím míjejí a rád si je schovám na důchod, uchvátil mě však indický Himálaj, kam se ještě vrátím, a z nadšených reakcí v mém okolí mě také v blízkých letech lákají severovýchodní státy Indie či Kérala.
Sibiř – u Bajkalu či v Altaji se mi neskutečně líbilo, v budoucnu bych rád viděl podstatně odlehlejší místa. Depresivní Norilsk, pestrobarevná náhorní plošina Putorana či neblaze proslulá Kolymská cesta se s mě teprve čeká…
Malé Sundy, Moluky a sever Sulawesi – Indonésie není jen Bali, Bromo a Borobudur. Těším se, až si najdu dostatek času na její odlehlejší kouty plné barevných sopek, zajímavých etnik, exotické kuchyně i krásného moře.
Turkmenistán – uzavřená země, která cestovatelům není příliš nakloněna – což je fajn, na moc jich tady člověk nenarazí. Možnosti návštěvy jsou ale buďto velmi omezené (tranzit) či drahé. Podaří se?
Kamčatka – divoká příroda mě lákala vždy. Na Kamčatce najdeme jedna z nejsurovějších míst na světě.
Nepál – je ostuda, že návštěva této dnes velmi snadno dostupné a zároveň velmi rozmanité a atraktivní země dodnes minula. Doufám, že to brzo doženu.
Západ USA – ač velmi profláklá oblast, zatím jsem neměl to štěstí. Možná i ta profláklost posouvá USA na mém žebříčku priorit níže, nic to však nemění na tom, že bych se tam podíval velmi rád.
Antarktida – myslím, že není potřeba podrobný komentář. Tento kout země je naprosto unikátní, bohužel velmi těžce dostupný, především po finanční stránce.